jak jsme měli v Pardubicích hodně živo

O víkendu jsme měli v rámci festivalu her velkou goakci – turnaj za účasti 97 hráčů.
V úterý jsme s Leničkou lehce potrénovali v čajovně s Loskim (oba dva 1:1 já v rovných a Lenička s H3) a se Sakeusem, který stále se ještě spíše učí, takže o výsledky nejde.
Ve středu se ohlásil Jindra na ubytování a ve čtvrtek si Lenička dohodla ubytování i s Ančou z Hradce, takže bylo zřejmé, že živo bude nejen na turnaji, ale i u nás doma - tolik lidí v bytě nepamatuju. Ale proběhlo to v pohodě.
V pátek jsme úspěšně (i když nám chvíli trvalo, než jsme se zorientovali a pochopili ...) absolvovali registrační procedury a turnaj pro nás mohl začít.
Za Pardubice jsme nastoupili celkem 3, naše rodina a Anča. Honza byl přihlášený, ale už před dvěma týdny něco naznačoval, že mu možná zdravotní stav účast nedovolí, tak se asi tak stalo.
Hned na začátku jsme registrovali záplavu hráčů z Ukrajiny. Dvořáčci se kdysi vyjadřovali, že se nad nimi většinou lehce vyhrává. Po prvním kole jsme si mohli myslet, že je to skutečně tak. Anča svoji soupeřku lehce porazila, Lenička takového malého chlapečka Andrije z Ukrajiny (o tomto asi ještě dále napíšu, protože se dost výrazně projevil) také. Proti mně zasedla taková malá holčička a tiskla plyšového medvídka na hrudi a já si začal trošku zoufat, že jestli se to nepodaří, tak by to mohlo být považováno za ostudu. S jednou skupinkou jsem si více odskočil, ona to odřízla, zabila a začínalo to být napínavé. Naštěstí jsem taky něco umrtvil a stačilo to, ale za ty řeči o lehkosti jsem večer trošku Dvořáčkům nadával, protože to lehké opravdu nebylo. V průběhu hry ke mně přišla Lenička a zděšeně mi hlásila, že její soupeř, kterého prý hodně drtila, se lítostivě rozbrečel a asi čtvrt hodiny při hraní usedavě pláče a ona neví, co má dělat. No, já měl dost práce se svojí soupeřkou, tak jsem jí ani pomáhat nemohl, ono taky stejně, co by se dalo dělat, že? Naštěstí po nějaké době přišla jeho maminka a řekla, že vzdává. Uff, po pátku vedly Pardubice nad Ukrajinou 3:0.
Z nějakého důvodu Jindra chodí rád do čajovny, takže jsme skončili večer s dětmi v čajovně, přišel i Sakeus a někteří jsme ještě lehce hráli.
Ve druhém kole Anča porazila další ukrajinskou 20 (těžko říci, jestli dítě nebo dospělého). Lenička ovšem narazila na otce mé soupeřky z prvního kola a ten se jí za rodinu pomstil. Mně se povedlo asi o 15 bodů porazit mladého slovenského soupeře a zase to bylo hodně napínavé, něco mi i zabil, ale území jsem měl větší a komi také pomohlo.
Ve třetím kole Lenička pokračovala v neúspěších s otci ukrajinských rodin. Anča už také narazila a podlehla malé ukrajinské naději (přišel s 20k a jako jediný mimo hlavního vítěze vyhrál všech 6 her). Ano, pozorný čtenář nyní může logicky odvodit, že i já jsem tedy někdy prohrál, ale nyní ještě ne. Toto kolo se mi asi nejvíc pocitově povedlo, pěkně jsem celou hru útočil, soupeřovy skupinky zmenšoval někam ke 2 bodům (bohužel to mu stačilo k životu), dokonce mi i zabil stříhající kameny, když na jedné skupince 2 oči neudělal. Ale nějak se těmi boji ohradilo docela velké území, které mi zase asi o 15 stačilo k výhře.
Ve čtvrtém kole jsme prohráli všichni. Lenička a já s Čechy, zatímco Anča pokračovala ve svém ukrajinském boji. A mohli jsme zase jít do čajovny.
V neděli Anča už oba ukrajinské soupeře porazila. Lenička to měla 1 Čech a 1 Ukrajinec a také úspěšně. Zato já jsem pokračoval v útlumu. Celou hru jsem měl pocit, že hraju bez iniciativy a hrozně špatně, nakonec když jsme to spočítali, tak jsem prohrál jen o 3,5 bodu, ale pocit jsem měl velmi špatný. Soupeřka si partii zapisovala, tak doufám, že ji nebude s někým rozebírat, aby si o mně nemysleli něco špatného. V posledním kole jsem dle očekávání dostal druhou malou ukrajinskou holčičku, která hrála v mojí oblasti. Vyšlo mi několik triků a vědom si vedení jsem to celkem pohodově (nebylo třeba dalšího rizika) uřídil k výhře asi o 20, ale nevím, nevím, nevyjít ty triky, tak by pohoda nebyla.
Celkově tedy Anča porazila Ukrajinu 4:2, Lenička remizovala 2:2 s Ukrajinou a 1:1 s tuzemskem a já porazil cizinu 3:0, ale s Čechy 1:2.
Mezitím se Andrijek ještě několikrát rozbrečel a rodiče ho museli krotit, aby se soustředil na hru, protože on často i vyhrával, akorát mu bylo pokaždé líto zabité skupinky, případně pokud soupeř ožil v jeho domnělém území. Korejci z Berlína a Arťom Kačanovský ovládli přední příčky turnaje, kde české barvy v čele hájili především Šilt se Šimarou na 4 a 5 místě. Ostatní si užívali hraní i společenského večera Na cihelně v sobotu a tak. Každý den se přišel podívat i Sakeus a nakonec i litoval, že se nepřihlásil, protože s některými ukrajinskými dětmi by měl příležitost si naplno a vyrovnaně zahrát.
Kdo nezdrhnul před vyhlášením, ten si odnesl nějakou věcnou cenu, ikdyž vyhlašovali to podle pořadí a cen nezbylo pro všechny, takže Anča brala poslední zbylé DVDčko a další už měli smůlu. Evička Dvořáčková vyhrála cenu do 12 let, ale Jindra se nějak neinformoval a zdrhli, takže má u nás tričko. Andrijek dostal cenu do 10 let a zářil jako sluníčko ... Nakonec nás organizátoři oslovili, že mají málo místa v autě a hodilo by se jim, kdybychom 10 souprav uschovali u nás doma a dovezli je na turnaj do Brna. Takže jsou u nás v garáži a vypadá to, že se už skoro jistě musíme zúčastnit i tam. Tak musíme trénovat, abychom dopadli ještě lépe.
sepsal (vyčerpaný) Lubošek
odkaz na článek na Lenčině blogu: Moyo Open 2009