stále hrajeme

Moje pracovní vytížení se ke konci roku spíše stupňovalo, takže psaní reportáží z našich her šlo stranou. Nicméně i v prosinci jsme se několikrát sešli a v novém roce také.
Před Vánoci si přijel zahrát Petr Jecha a ukazoval nám i zařízení na optické klamy (do budoucna se z toho může vyklubat i 3D televize).
Na Vánoce dokonce přijel Aleš, tak jsme si naživo zahráli u pivka v Evropě.
Několikrát jsme hráli s Petou, ten chodí docela často. Honza se nějak vrhnul na studia a hraní trochu zanedbává, prý má teď zkouškové, musí se učit a nemůže chodit hrát – no, pochopím, že takové řeči se říkají doma rodičům, ale obstojí takové výmluvy u (procesu studia) znalých absolventů VŠ? - Na tuto řečnickou otázku nechť si laskavý čtenář odpoví sám. Podobný případ je i Milan, začal se nějak vážněji scházet s jakousi slečnou a taky má najednou málo času, i pracovat do čajovny přestal chodit.
Nicméně přes to všechno, když si přijdou zahrát, tak mám pocit, že se hrozně zlepšují a mám to stále těžší s nimi hrát. Když přišel někdy předminulý týden Honza, tak zahrál 1:1 s Leničkou a 1:2 se mnou. Milan přišel minulý týden a první hra (Milan černá a já bílé) byla hodně vyrovnaná a záleželo by na komi, které jsme předem nedomluvili (na desce měl černý o 3 body víc), a až druhou s černými jsem dokázal lépe ovládnout. S Petou jsou to vždy těžké boje, s podobným průběhem a rozdílnými výsledky; on si vytyčuje bezpečnější území a já větší, on tam pak udělá riskantní invazi a buďto se mi podaří mu nějakou skupinku zabít nebo ne, v takovém případě pak mívá více území.
Hlavním současným úkolem ovšem je zlákat Milana na turnaj do Blanska, kde tradičně těsně (už dva roky po sobě vždy o 1 výhru) prohráváme soutěž družstev, a Milan musí být letos naším hlavním zdrojem bodů. Ale protože Honza nemůže kvůli nějaké školní akci, tak nám stejně chybí čtvrtý člen. Petu od rodiny na víkend asi neodtrhneme. No, snad někoho seženeme.
Luboš